Rozmanitosti
Obsah
Vybraný titulek můžete
rychle najít dvojhmatem CTRL+F,
který vám otevře vyhledávací okénko.

Noticky
* Jihočeští sběratelé drobné grafiky
* O kronice rodu Šavrdů
* K rodu Zedrychů
* Jarošovi z Čech u Přerova
   mají svou první kroniku
* Vojenský historik Jaroslav Hrbek
* Dne 18. srpna 2008 zemřel
  pan Josef Bada
* Příjmení Fletcher a Jahn
* Cechovní památky v Muzeu hl. m. Prahy
* Rodopisná práce H. Voldánové
* Fond badatele E. van den Abeele

Recenze
* Obnovení sborníku  Krkonoše - . Podkrkonoší
* Rod básníka Antonína. Sovy
* Pro nositele příjmení Oliverius
* Potomci archeologa Schliemanna
* Královská pevnost  na jihu Čech 
* U kanónu stál ...
* Edice Pramínek 2008
* Berta Steinmannová roz. Geisslerová
* Rybáři v malém lexikonu
* Daňka, daněčka - jinak městská berně
* Příběhy z královských Blat
* Z rodu Přibylů
* J. Černý, Moji svobodníci
* Knižní značka 
* Z galerie  lidovýchovných pracovníků.
* Badatel Jindřich V. Bezděka  (1897 – 1983)
* O kronice rodu Šavrdů
* Votýpkova trilogie  Paradoxy české šlechty
* Jihočeské ohlédnutí
  za  Heraldickou ročenkou 2005
* Heraldické ročenky 1974 – 2004
* Minulostí Západočeského
  kraje,  XXXIX, 2004
* Sborník NM v Praze. Řada A  –
  Historie, LVIII, 2 –4, Praha 2004
* Pečeti a typáře městských
  obcí okresu Pelhřimov
* Dvakrát z Prahy, jednou z Brna
* S erbem a slovníkem proti Hitlerovi
Zemřel vojenský historik Jaroslav Hrbek
.
      V pátek 17. dubna 2009, krátce po dokončení dvoudílné práce věnované osvobození Československa
v letech 1944–1945, zemřel v Praze čelný historik moderních dějin vojenství Jaroslav Hrbek.
Ke zvolené profesní dráze jej v mnohém předurčovalo zázemí rodiny, v níž se 26. října 1951 narodil:
dědeček Jaroslav Hrbek patřil k předním osobnostem prvního i druhého odboje, otec Ivan Hrbek se
stal evropsky uznávaným orientalistou, znalcem a překladatelem arabské literatury.
      Jaroslav Hrbek zahájil studium historie na Filozofické fakultě UK, avšak v roce 1976, po vykonstruované
 akci Státní bezpečnosti hledající protistátní spiknutí mezi studenty pražských vysokých škol, prošel vyšetřovací
vazbou a ze školy byl vyloučen. Po marných pokusech nalézt zaměstnání blízké oboru pracoval v dělnických
profesích; studium mohl později dokončit dálkově. Ani poté však nenalezl odpovídající uplatnění, pracoval
u Vodních staveb a historií se zabýval pouze ve volném čase.
   Naplno se jí mohl začít věnovat teprve na prahu čtyřicítky. V roce 1990 nastoupil do Historického ústavu Československé armády, kde uplatnil své rozsáhlé znalosti dějin druhé světové války a druhého odboje;
od roku 1998 pracoval v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.       Už první monografie Arnhem 1944, kterou
napsal v 80. letech, tehdy bez naděje na vydání, vzbudila v roce 1992 velký čtenářský ohlas. Ve spoluautorství
s otcem vyšlo v rychlém sledu pět dílů syntézy dějin druhé světové války na moři (1993–1999), souběžně
napsal monografické práce Monte Cassino (1995), Tobrúk (1997) a Válka o Falklandy 1982 (1999). Trvalý
 zájem o námořní dějiny završil Jaroslav Hrbek pentalogií Velká válka na moři 1914–1918 (2001–2002);
 kvalita těchto odborných prací mu přinesla uznání – a díky jeho osobnosti i četná přátelství – rovněž v zahraničí.
      Jaroslav Hrbek získal již v průběhu 90. let respekt také jako vysokoškolský pedagog, stal se i pravidelným
hostem televizních a rozhlasových pořadů. Ve všech ohledech výrazná osobnost Jaroslava Hrbka bude
 české historické obci a všem čtenářům jeho poutavých knih citelně chybět.
O autorovi Petr Hofman, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. 
Ze stránek České archivní společnosti   http://www.cesarch.cz/    26.4.2009
Obnovení sborníku Krkonoše – Podkrkonoší
Nový svazek je věnován dějepisectví Trutnovska, zejména pak 20. století.  Sborník "Krkonoše - Podkrkonoší" obnovujeme po mnohaleté odmlce. Vydávají jej společně Muzeum Podkrkonoší v Trutnově, Státní okresní archiv Trutnov a Vlastivědný kroužek Krkonoš a Podkrkonoší.
Prezentace nového svazku sborníku "Krkonoše - Podkrkonoší" (29. 1. 2009 v 15 hodin) proběhla pod záštitou starosty města Trutnova Mgr. Ivana Adamce. PhDr.Milada Ryšánková (Muzeum Podkrkonoší), Prof. PhDr. Vladimír Wolf, Mgr. Roman Reil (Státní okresní archiv Trutnov).  Info z webu ČAS.

K dotazu na rod Zedrichů můžeme sdělit jen drobnost, že jistý  badatel  pan MUDr. Václav Cedrych  z Mladé Boleslavi býval členem  pražské Rodopisné společnosti, do níž  vstoupil r. 1931 a inzeroval: „Cedrych – Cedrich – Cedrik – Zedrich, nositele uvedených příjmení, dámy  i  pány badatele žádám zdvořile za sdělení, kde se vyskytují příslušníci těchto rodů. Svůj rod sleduji z Podřipska všemi směry, zvláště v Polabí (H. Počáply).“  Jiné informace o něm nemáme. Ještě koncem téhož roku pak Dr. Cedrych zveřejnil výsledky svého dosavadního bádání  o rodové historii Cedrychů na stránkách spolkového časopisu  pod názvemPředběžná rodopisná studie .
Na přání  je  otisk článku  zde zpřístupněn.

K dotazu na příjmení Fletcher. Rod Fletcherů v Čechách v pěti generacích od irského předka až do současností (1884-1988) zpracovala kdysi paní Soňa Klimentová roz. Fletcherová do přehledné tabulky. Svou práci publikovala někdy kolem r. 1995 v časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubicka. Tam je možné hledat kontakty. V článku jde o potomky Richarda Harry Fletchera, trojnásobného vítěze Velké pardubické v letech 1886, 1889 a 1891. Na ostrovy se R. H. Fletcher už nevrátil. Jeho syn Arnošt Roy Fletcher pracoval jako podkoní a žokej ve stájích hraběte Thurn-Taxise v Loučeni u Nymburka. Nejmladším nositelem příjmení  byl v přehledu uveden Petr Fletcher, *1988.
.
Mnohem přesnější a detailnější info máme k poptávce na  příjmení Jahn v jižních Čechách. Vede ke stejnému zdroji, ke Zprávám Klubu přátel Pardubicka jen o něco mladším: Přednosta soudu v Lišově na Českobudějovicku  JUDr. Hyacint Jahn byl 26. 6. 1942 zastřelen popravčí četou u kasárenské zdi v Táboře. Pocházel z větve rodu pardubických Jahnů. Tu založil roku 1828 Jiljí Jahn, důchodní pardubického císařského velkostatku. Rozrodem se krátce zabýval pardubický letopisec M. Klimpl v článku, který je pak hlavně zaměřen na dosud nepublikovaná lokální fakta o okolnostech udání, jež na lišovského soudce obdržel pražský úřad říšského protektora, o listu papíru, který přinesl Jahnovi smrt. (Miroslav Klimpl: O osudu Hyacinta Jahna z větve pardubických Jahnů. In: Zprávy Klubu přátel Pardubicka, 1 - 2/2001, s. 39 - 43).

Rod básníka Antonína Sovy v edici Pramínek 2008
Básníkovo jméno vřadilo Pacov trvale do české literární historie. Město jeho zrození, srdce tvorby. Kořeny otcovské linie Sovova rodu ale vyrostly koncem 16 století v zemi na úplně jiném místě kraje - na Vimpersku. Autor podrobné genealogické studie Dr. Jan Antonín Mager  zaměřil svou badatelskou pozornost právě k tamním historickým pramenům, uloženým v českokrumlovském zámeckém archivu. Zajímavou odpověď mu tedy poskytly nejen matriky z třeboňské sbírky, ale především pozemkové knihy bývalého vimperského panství vedené pro obec Výškovice, Cejsice, Modlenice a Klášterec.
Z druhé části dílka lze připomenout, že předkové Antonína Sovy ( 1864 - 1928) z matčiny strany nesli příjmení Skalický. V historii někdejšího královského města Vodňan jsou průběžně znamenáni od r. 1612 jako zámožní řemeslníci (krejčí, později voskaři) a členové městské samosprávy. Celé rodopisné pojednání končí kapitolou o lidech z nejbližšího příbuzenského okruhu v životě Sovových rodičů.  V závěru sešitu je připojen bibliografický přehled všech publikovaných prací Dr. J. A. Magera za léta 1961 - 2008. Sešit A4 má 20 stránek,   v textu je mapka + 8 foto z archivu autora. Vyšlo v edici Pramínek, sv. 17. Vydal Historicko-vlastivědný spolek v Českých Budějovicích, Praha 2008. ISBN 978-80-254-3042-2.
Freedom in the wilderness  (Svoboda v pustině)
Rodopisnou práci manželů Kraisingerových z  Halsteadu v americkém Kansasu vydal M. Oliverius v Kyšicích. Před mnoha lety se oba rozhodli, že zmapují své předky a sestaví rodokmen. Dopátrali se až k 6. lednu 1845, kdy  v  Sebečicích u Zbirohu spatřil světlo světa jejich prapředek Albert Kraisinger. Ten odešel spolu s manželkou Barborou, rodem Oliveriusovou, do nové vlasti. Poznatky  ze studia mnoha dokladů, literatury i z vyprávění starších příbuzných  Kraisingerovi pečlivě sepsali pro knižní vydání. Jejich dílko (1986) není jen o Kraisingerech a Oliveriusech. Obsahuje i pojednání o příbuzných rodinách, které se usadily  v  Kansasu, v  Barton a Rush,  např. Chlumských, Stejskalů, Erbů, Kočích, Riedlů  a  Holopírků. Shromážděný rodopisný materiál  zpřístupnil  a doplnil Mgr. M. Oliverius pro členy rodu a případné další zájemce. (Samizdat 4, vydal M. Oliverius pro nositele příjmení Oliverius. Malé Kyšice - Unhošť)

Osobní fond rodopisného badatele Emila van den Abeele (1872 – 1952)
Genealog Emil van den Abeele, schwarzenberský lesmistr ve výslužbě vstoupil do Rodopisné společnosti československé v roce 1930. Téhož roku ve spolkovém tisku oznámil, že sleduje a zpracovává historii vlastního rodu původem z oblasti Beneluxu, a dále pak také rody Rádl a Klenz v Třeboni a rod Voisky z Pruského Slezska..V díle Soupis osobních písemných pozůstalostí a rodinných archivů v ČR (J. Hanzalová, 1995) je uvedeno, že Abeeleovu pozůstalost, resp. osobní fond uchovává SOA Třeboň v pobočce Český Krumlov. Fond obsahuje 23 balíky písemností  - rodinné doklady, badatelovu osobní korespondenci, výpisy z archivních pramenů, rozrody, vývody a rodokmeny rodiny Abeeleovy a Schellovy i dalších  šedesáti  rodin s nimi spřízněných). Fond je opatřen inventářem z roku 1969.

Potomci archeologa Heinricha Schliemanna
Ty ze Schliemannova ruského manželství představuje genealogická tabela slovenské badatelky a jeho vlastní pravnučky RNDr. Andrusovové-Vlčekové, CSc., z Pezinoku. Archeologa světového věhlasu Heinricha Schliemanna (1822-1890), přivedl v roce 1846 do Ruska ryze obchodní zájem - dovoz indiga pro ruský textilní průmysl. V St. Peterburgu se pak oženil s Jekatěrinou Lyžinovou. Pocházela z rodu, jehož členové měli významné postavení na carském dvoře už za Petra Velikého. Po 17 letech však došlo k rozchodu a Schliemann se oženil podruhé. Jeho řečtí potomci vymřeli, ale příslušnici ruské větve žijí ve Francii, České republice a na Slovensku. Vynikající rodopisná studie Dr. Andrusovové-Vlčekové s připojenou tabulí rozrodu čítá celkem 52 osoby v pěti generacích v letech 1855-1985. Genealogicko-heraldický hlas, ročník III. Martin 1993.

Daniel Kovář: Královská pevnost na jihu Čech
Z minulosti českobudějovických hradeb. Vydal Historicko-vlastivědný spolek v Českých Budějovicích, 2006.
28. knížku v publikační řadě českobudějovického HVS autor zasvětil dějinám i současnosti opevnění jihočeské metropole. Čtení o historických památkách, které vedle své přirozené krásy nabízejí také poučení o dobách dávno minulých, je rozděleno do sedmi kapitol: Gotické opevnění města, Posílení hradeb v pohusitské době, Jiné využití městských hradeb, Třicetiletá válka a přeměna Budějovic na barokní pevnost, Naposledy v boji, Zánik pevnostního systému, Co zbylo z městských hradeb?
    Ve zvláštních a podrobnějších kapitolkách pak autor krok za krokem přibližuje jednotlivé zachované památky městského opevnění: hradební věž Rabenštejn (Rabenštejnskou věž), hradby v Mlýnské ulici, polygonální baštu, baštu u gymnasia, Solnou branku, biskupskou zahradu s Otakarkou a Glorietem, hradební věž Spilhaybl - nově nazývanou Železná panna, Bílou věž, parkánovou baštu u Mlýnské stoky, hradby u Pražské brány. Knížku uzavírá seznam s přehledem základní literatury k dějinám budějovických hradeb. Vnitřní strany knižního přebalu se záložkami nesou polohopisný plán rekonstrukce opevnění města a plánek zachované části budějovického opevnění.

U kanónu stál...
    O životě českých vojáků a důstojníků ve válkách 18. - 19. století se stále mnoho neví. V širokém povědomí tvoři zamlženou řadu lidí „cizích službách", prožívajících z různých pohnutek svůj osud v císařském kabátě. Málokdy ale byly zájmy českých lidi tak totožné se zájmem celé monarchie, jako při vpádu pruských vojsk do Čech na počátku léta 1866. Tehdy češti dělostřelci bránili opravdu svou zem. Vypráví o tom Dr. Josef Fučík, autor příspěvku o kanonýrském pluku č. 4, doplňovaném z Čáslavská a Mladoboleslavska. Studie je zaměřena na vznik pluku a činnost od jeho založeni, na mobilizaci, začátek taženi a účast pluku v bitvě u Hradce Králové. Práce je doplněna jmenným seznamem důstojníků velitelství pluku, baterií a rot.
(J. Fučík, Český dělostřelecký pluk č. 4 v prusko-rakouské válce r. 1866. Historie a vojenství, 3, Praha 1991).

Tři sešity edice Pramínek, 2008
Historický popis panství Krásný Dvúr na Žatecku    (Pramínek sv. 16)
První z našich letošních Pramínků zve badatele do černínského dominia v někdejším Žateckém kraji. Základem panství byly statky Sedčice, Milíčeves a Čeradice, zakoupené Heřmanem hr. Černínem z Chudenic (1576 - 1651), zakladatelem rodového svěřenství. Heřmanovým testamentem z 15. 6. 1650 se Krásný Dvůr stal součástí černínského fideikomisu. K němu postupně přibyly Velká Černuc, Hlubany a městečko Vroutek. R. 1709 Černínové převzali statky Blšany, Siřem a Malou Černuc. František Josef hrabě Černín (1697 - 1703) přikoupil Libořice a Brody a k celku pak bylo administrativně připojeno panství Mašťov. Podrobný pohled do tří „černínských“ století  v Krásném Dvoře (Schönhof)  nyní přichystal Pavel Koblasa, archivář pražského NA.
Pojednání má šest kapitol, a to Stručné dějiny panství do r. 1848, Z dějin správy panství, Osudy Krásného Dvora v letech 1848 - 1918, Stručná charakteristika poddanských vesnic, Vývoj panství po roce 1918, O hraběcím rodu Černínů z Chudenic. Krásnodvorská monografie mj. mapuje místní názvy, budovy na panství, dochované inventáře, nechybí soupisy poddaných, přehled vyvázání jednotlivých hospodářů z poddanských povinností 1850 -53, jména všech správních úředníků či personálu černínského vyspělého lesního hospodářství a přehled archivních pramenů i literatury. (Cena sešitu 48 Kč).
Rod básníka Antonína Sovy  (Pramínek sv. 17)
Druhý sešit Pramínku 2008 přinesl v měsíci říjnu další z řady brilantních  genealogických prací prachatického historika Dr. Jana Antonína Magera.  Po řadě studií, průběžně věnovaných rodopisu mnoha významných Šumavanů či Karla Hynka Máchy nebo Jana Nerudy, zaměřil svou badatelskou pozornost k předkům  Sovových rodičů a jejich nejbližšímu příbuzenského okruhu. Publikaci provází poznámkový aparát, ilustrace, rejstřík a bibliografie. (58 Kč).
Politický okres Jindřichův Hradec v Chytilově adresáři 1915  (Pramínek sv. 18)
Svazek přináší reprint údajů o obcích bývalých soudních okresů Nová Bystřice a J. Hradec. (68 Kč).
Zájemci o příručky mohou kontaktovat editora

Badatelské dílko Berty Steinmannové rozené Geisslerové nar. 1855 v Olomouci má název Osm pokolení 1717 – 1933. Kronika Geislerů a spřízněných rodů Hoffmannů, Steinmannů a Janáčků se svými větvemi. V osmdesáti výtiscích cyklostylem rozmnožených o 64 stranách, se dvěma tabulkami rodokmenů, vydáno v Olomouci, 1933. Archivní rada PhDr. Antonín Markus o rukopisu uvedl:
 Pietní rodová kronika, vycházející od Augustina Geislera, jenž  r. 1742 přišel s pruskou armádou do Loštic, tam zraněn zůstal a založil rodinu. Autorka – prapravnučka Augustina Geislera, provdaná za řídícího učitele Bohuslava Steinmanna, vzácného pedagoga a hudebníka, v pokročilém věku 78 let dala se do sepisování svých pamětí o celém příbuzenstvu. Tak vznikla tato knížka, skutečná rodinná kronika s významem i pro širší veřejnost, protože se tu dovídáme o jednotlivcích vyniknuvších například z rodu Janáčků (Leošú, Kosinů, Hoffmannů, o osobách s nimiž rod přišel do styku (skladatel Křížkovský) aj.
Ve všech rodech, o nichž tu autorka snesla tolik pamětí, nacházíme lidi vyniknuvší v různých  oborech (průmyslník Jan Geisler), zejména však v hudbě. Rodopisné a biografické práci dostalo se tu velmi cenného pramene, jenž jednou doplněn přesnými daty z listinného materiálu bude i vhodným ke studiu dědičnosti vynikajících vloh. Kruh širší než rodinný může paní autorce jen býti vděčný za vykonanou práci, která by byla zasluhovala vydání tiskem!
 Byla by získala nejen na vnější úpravě, nýbrž i přehlednosti. Zvláště genealogické tabulky jsou v důsledku primitivní rozmnožovací techniky málo přehledné, také rejstřík jmenný se tu dosti postrádá. Ale to jsou jen vnější nedostatky, jež neubírají dílu hodnoty vnitřní a na jeho ceně pramenné. (Třeboň, 1934)
 Pozn.  RR (2008): Synem autorky rodové kroniky Berty provdané Steinmanové byl Vilém Steinman *31. 10. 1880 v Oplocanech, profesor brněnské konservatoře, bývalý dirigent Sdružených pěveckých spolků v Prostějově, zakladatel Sbormistrovské školy při konservatoři v Brně. Skladatel písňových cyklů s klavírním doprovodem (Světla dalekého břehu, Vánoční koledy) aj. Jeho chotí byla Božena roz. Naňková, s dětmi Boženou, Vlastou a Oldřichem bydleli v Brněnské ulici A. Dvořáka čp. 3.    (mt)

Cechovní památky
Muzeum hlavního města Prahy má cennou sbírku cechovních předmětů. Vznikla ve 30. letech zásluhou dr. Novotného, který trpělivě přesvědčoval představitele řemeslnických společenstvech, aby uložili cechovni památky opatrované v jejich držení, do sbírek muzea. Katalog muzejní sbírky, který máme uložen v naší spolkové knihovně, obsahuje především přehlednou studii o vzniku a životě cechů. Vděčně vzpomeňme badatelství Zikmunda Wintera, bez jehož mravenčí píle by i tento katalog zastal ochuzen o mnoho údajů, protože mnoho dokladů o řemeslnících, které viděl, četl a zpřístupnil, shořelo ve Staroměstské radnici roku 1945. Diky katalogu si lze i řádně „promrskat" asi 70 anglických, německých a hlavně latinských názvů řemesel: např doliator, parimentor, acufex, lapicida, candelator, coriarius, pincerna. Že je to bednář, dlaždič, jehlař, kameník, svičkař, řemenář a výčepní? Kdo ví...
(PhDr. Jan Diviš, CSc., Pražské cechy. Acta Musei Pragensis, Praha 1992).

Daňka, daněčka, der Schoss, die Schatzung - jinak městská berně - jak víme byla daní, vybíranou městem od jeho obyvatel. Každý poplatník přiznával cenu svého jmění. Dokládá to rukopis č. 20 Archivu hl.m. Prahy, známý jako berní kniha z let 1427-1434. Staré Město bylo tenkrát rozděleno podle kostelů do čtyř čtvrtí zvaných Mariánská, Havelská, Linhartská a Mikulášská. Edice této berní knihy přináší mj. obrovský soubor jmen staroměstských obyvatel v jejich původní podobě s vynikajícími rejstřiky k identifikaci osob. Editorka díla Dr. Hana Pátková sestavila jednotlivé daňové zápisy pro větši přehlednost do podoby tabulek. Záznam o poplatníkovi tvoři vždy řádek s údaji o popisném čísle domu, placeni, jménu plátce a hodnotě berního základu. Publikace má tři rejstříky: jmenný, místní, a popisných čísel staroměstských domů.
Pramen: PhDr. Hana Pátková, Berní knihy Starého Města pražského 1427-1434. Praha 1996. l. vydáni, váz., 331 s.

Rybáři v malém lexikonu
Mezi novinky profesní biografické literatury roku 2006 patří příručka Kdo byl kdo v českém a moravském rybářství. Jejím autorem je vodňanský historiograf Rudolf Berka. Publikace obsahuje celkem 239 životopisných medailonků.  227 patří jednotlivcům z řad rybářského výzkumu a chovatelské praxe, z rybářského školství, publicistiky i řídící sféry oboru. Z biogramů je zřejmé, že více než polovině osobností jižní Čechy přirostly k srdci rodem či místem působení, jiní přinejmenším prošli vodňanskou rybářskou školou.
Dvanáct dalších hesel autor věnoval rybářským rodům. K užitku a pohodlí nejen vlastivědných  a rodopisných badatelů se tak pod jednou střechou  konečně sešly  i základní údaje a stručná data o rybářském rodu Dominů z Českokrumlovska  (4 generace), o rybníkářském rodu Horáků z Třeboňska, medailonek baštýřů a porybných Štípků z Myslíva na Klatovsku (1806-2006), příběh rodu říčních rybářů Hulíků z labských vod (1613-1940).
Připomenuty jsou i tři dynastie z Třeboňska - baštýři Krškové - 5 generací,  rybníkářský rod Strouhů - 8 generací  a Vondrkové - 5 generací. V ostatních rodových kapitolkách jsou zastoupeni  ještě rybníkáři Nedopilové  z moravského Křižanova, pstruhařský rod Vacků z Nedošína, Janečkové a Vachové ve službách Thurn -Taxisů na Litomyšlsku. Krátce je zmíněno i jihočeské působení  tří Zelendárů u pánů z Hradce v 16. století.
Brožovaná knížka má 138 stránek formátu  A5, portrétní fotografie v textu. Vydáno ve Vodňanech roku 2006 pro Rybářské sdružení České republiky. ISBN 80-239-5281-1. (mt)

Příběhy z královských Blat
Dům, kde bydlím, vyrostl v říjnu 1989 na vyvýšenině zelených loukopolí v tzv. obytném souboru pražského Jihozápadního Města.  Lokalita se jmenuje Suchý Vršek a stejně suché jsou zatím i jeho dějiny.
V Čechách jsou ale místa, kde se jednoho dne probudíte a kompletní historii svého vlastního gruntu i celé obce máte jako na dlani.  Mydlovary, Munice, Olešník, Zahájí, Zbudov a Zliv mají svou cestu staletími zachycenu v nové monografii Z historie Mydlovar a okolí.  Napsal ji ThMgr. Alois Sassmann, původem z Českých Budějovic,  který je zasvěceným průvodcem po bývalém královském panství Hluboká nad Vltavou, oním drsným i půvabným krajem Zbudovských Blat. Vyprávění rozprostřel od času první písemné zmínky o zdejším osídlení až po přelom 20, - 21. století. Sám k tomu dodává: Jsou nenápadné obce, které jakoby neměly dějiny. Ale když se ponoříte do zažloutlých archivních listin, probíráte se prastarými urbáři, farními matrikami a když otevřete místní kroniky, tu najednou zjistíte, jak bohatou historii to místo má ... Mydlovarští mívali své krásné kroje, zvyky, písně. Na to vše by se v dnešní konzumní době nemělo zapomínat. A k tomu, aby Mydlovarští a blízcí přespolní poznali své dějiny a byli na ně hrdí, by měla posloužit kniha, kterou jste právě otevřeli ...
Autor tak předznamenává čtenářův vstup do uceleného souboru ze světa archivních pramenů Mydlovarska, od pernštejnského urbáře 1490, účtů vápenek a cihelen, dobytčích register, výpisů z budějovických městských knih 15. a 16. století, přes Registra slovení (rybníků) 1564, Registra zaznamenání dluhů peněz po lidech zběhlých (1598), sirotčí registra mydlovarských dětí 1635, až po berní rulu 1654 a další řadu katastrů - to vše pevně provázáno jmény a příjmeními mydlovarských obyvatel.
Genealogickou lahůdkou tu jsou také osudy mydlovarských rodů v usedlostech čp. 1 - 20 (Jerhot, Kural, Štumpaur, Štefl, Tesař, Hašek, Ondok, Šedivý, Krejčí, Mochtl, Pecka, Kučera, Vacikar, Kocián, Kaplan, Klikar a Janeček) a historie novějších domů čp. 22 - 39. Sassmanovy kvalitní studie s názvy Mydlovarští v nejstarších matrikách fary Zahájí, Významní rodáci (zde je zpřesněn původ rodu spisovatele Jaroslava Haška) a Rod Kubatů ve Zbudově napovídají, že autor rád naplňuje odkazy jihočeských historiků P. V. Pulce, R. Kryla a F.J. Čapka.  A tak jeho knížka nachází své čtenáře v domácnostech regionu stejně tak,  jako před léty Klostermannovy Mlhy na Blatech. (Knížka má 247 stran, ref. mt)

Okresní hejtman A. K. Přibyl.  Ze svobodnického rodu Přibylů v osadě Řimovice čp. 1 (dnes Vlašim) mj. také pocházel významný zemský úředník a někdejší správce jindřichohradeckého okresu Antonín Karel Přibyl (1808 - 1890). Velmi zajímavé, dosud nepublikované údaje o tomto řimovickém rodákovi nyní zpřístupnil kronikář pan Bedřich Švejda z Řimovic na stránkách vlastivědného časopisu „Pod Blaníkem“. Na základě studia řady archivních i muzejních pramenů a literatury sestavil nejen genealogicky laděné pojednání a Přibylův životopis, ale hlavně také doplnil bílá místa v přibylových osobních datech, např. den, měsíc, rok a místo úmrtí, což dostupné biografické příručky zatím neobsahovaly.
Pramen:  B. Švejda: Z rodu Přibylů z Řimovic. Pod Blaníkem roč. 9, č. 1/, s. 21 - 23.

Jihočeskou stopou za sběrateli drobné grafiky
     Mezi drobnější publikace, které procházejí knižním trhem bez patřičné pozornosti, patří i biografická příručka s názvem Osobnosti českého exlibris. Ve skromné premiéře se objevila koncem října 2005 v Chrudimi, v komorně laděném nákladu 350 ks  na sjezdu příznivců grafických umění. Za svou náplň ukrytou v obálce barvy burgundské červeni se ovšem nikterak rdít nemusí. Obohacuje nejen naše utěšeně narůstající encyklopedické zázemí o nové informace, ale zve i  k podrobnějšímu nahlédnutí do mikrokosmu knižních značek - inspirativního prostředí v mediálně příliš nedotčeném oboru. Slovník obsahuje celkem 413 biogramů členů pražského Spolku sběratelů exlibris, slavícího příští rok svoje devadesátiny  (založen 15. 11. 1918).
     Mezi nimi - v říši ctitelů malé grafiky mají svá životopisná hesla i někteří Jihočeši. A řada z nich je tak v lexikách představena skutečně poprvé. Jde o 26 osobností, které neodmyslitelně patří k našemu kraji původem, nebo celoživotním profesním působením. Zaznamenáni jsou tu českobudějovičtí rodáci Marie Mazáčová roz. Pavlíková (1911-1994) a knihkupec Karel Fron (1921-2002), budějovický oční lékař Jaroslav Pitter (1912-1995), vltavotýnští umělečtí knihaři Hodní a Krumlovan  Svatopluk Samek (1885-1957), jehož zásluhou se pražský spolek udržel i v době Protektorátu. O jeho sbírky dodnes pečuje Jihočeská vědecká knihovna  a Jihočeské muzeum.
      Ve výčtu nechybí zakladatel Kroužku čs. exlibristů a rodák z Bechyně Václav Rudl (1875-1958), soběslavský sbormistr František Procházka (1875-1947), respicient finanční stráže v Těšíně a rodák z Volenic na Strakonicku Jan Turek (1890-1973), knihař Štěpán Peterka z Milevska (1892-1945), táborští rodáci lingvista Vladimír Staněk (1920-2002), který své sbírky věnoval Kabinetu exlibris v Chrudimi, vládní rada Karel Domorázek (1875-1943) a Jiří Hlinovský mladší. Dále jsou uvedeni historikové Antonín C. Straka, Jan Muk, František Navrátil, Jiří Záloha, Jaromír Malý, Bohumír Lifka, Miloslav Novotný, literáti Alois Dyk, Ladislav Stehlík, Josef Hrubý, loutkář Jindřich Veselý.
     Není zapomenut ani král sběratelů konce 19. století Adalbert Lanna a továrník Jindřich Waldes, mecenáš všech výtvarných umění a rodák z Nemyšle. Všichni se knižní značkou zabývali jinak, než její tvůrci. Jihočeský podíl, kterým se zapsali do historie zemského exlibris není malý, protože grafika, kterou shromáždili, většinou stále slouží k veřejným výstavním účelům. Množství publikovaných a mnohdy ne zcela přesných údajů o sběratelích exlibris zůstávalo dosud roztroušeno v nepřehledném množství knih, časopisů a výstavních katalogů. Brožura je tedy prvním pokusem, jak shrnout a zabydlet základní, ověřená životopisná i sběratelská data pod jednou střechou.                                                                                                                                                             
Pramen: Milan Humplík, Osobnosti českého exlibris -.Sběratelé, organizátoři, publicisté, tiskaři.
54 s., brož. A5, vydal Spolek sběratelů a přátel exlibris, Praha 2005. ISBN 80-239-5773-2.

Almanach rodu Němejců původem ze Strakonicka sestavil Ing. Rostislav V. Němejc, PhD., který žije v Českém Těšíně. Celá rodová přízeň je dnes rozeseta po České republice, v zahraničí i zámoří. Bez jejich vzájemné spolupráce by asi dílko (2002) nevzniklo, zejména počínaje zpřístupněním osobních dat až po vzkříšení mnohdy zapomenutých rodinných pamětí a dokladů. Úvod almanachu je věnován výkladu rodového příjmení, místopisu a otázkám svobodnictví.
Dějiny Strakonicka jsou těsně spjaty s dějinami řádu maltézských rytířů. A právě zde, v archivních pramenech z doby 1534 - 42, kdy v čele řádu stál velkopřevor Jan z Vartenberka, nacházíme první zmínky o rodu Němejců na svobodném dvoře ve vsi Modlešovice. Její prosté jihočeské jméno už samo zve k zastávce a tichému zamyšlení nad osudy dávných obyvatel Jana, Šebestiána, Jiřího a Matěje Němejců v v neklidných časech 16. a 17. století. Další z rodu žili nedaleko: Mikuláš, povinný službou hlásného na strakonickém hradu (1561), docházel obden z Mutěnic a Jan s rodinou bydleli v Sousedovicích. Z nejmladšího modlešovického Matěje se roku 1596 stal právovárečný měšťan ve Strakonicích. Jeho pravnuk Rudolf (1682 - 1746) pak založil mohutný rozrod Němejců v Nepomuku.
Privátní vydání Almanachu rodu Němejců má 95 stran formátu A5 v kroužkové vazbě a zahrnuje údaje prakticky od 1.- poloviny 16. století do současnosti, hlavně úctyhodný přehled o Němejcích na statku v Modlešovicích 1560 - 2002. Prezentací historie ostatních rodových větví se autor zabýval neméně pečlivě ve dvaceti tabulkách rozrodů s popisy jednotlivých osob a citacemi z dostupných archiválií. Jsou to tzv. linie podsrpenská 1762 - 1993 (Podsrp), linie v Zadních Ptákovicích 1845 - 1998, v Miloňovicích 1860 - 1990, Měkynci 1880 - 1980, nová strakonická linie rodu 1887 - 1997, českobudějovická 1900 - 1972, americká linie 1865 - 1999 a měšťanská větev Němejců luterské víry v Německu 1600 - 1985. Rozrody Němejců v Nepomuku vyprávějí o lidech z domu U Švancarů a U Zeleného stromu 1760 - 2002. Připojeny jsou rovněž biogramy některých osobností rodu, uvedeni jsou např. nepomucký děkan Jan Chrisostom Němejc S. J. 1728 - 1779, akademický malíř prof. Augustin Němejc 1861 - 1938, paleobotanik RNDr. František Němejc 1901 - 1976 aj. Vše uzavírá soupis použitých pramenů a literatury. Kontakt na autora: nemejc@email.cz. Den střídá noc, vlny se rozbíjí o břeh a stejný zákon platí i ve vztahu rostliny k půdě, z níž vzešla. Potvrzuje to i druhé vydání Almanachu rodu Němejců - dalšího mostu mezi generacemi.  (mt)

KNIŽNÍ ZNAČKA, 2006
Vydává Spolek sběratelů a přátel exlibris v Praze. Redakce, sazba a graf. úprava Jan Langhammer,
4 sešity ročně, celk. 124 s., ilustrace v textu. ISSN 1211-3840
Čtvrtletníku ctitelů drobné grafiky (dříve Zprávy SSPE) vrátila nová redakce v lednu 1994 původní, slušivější název z roku 1921. Spolek má v současnosti téměř 500 členů. Sestavovatel časopisu - Plzeňan Ing. Jan Langhammer, CSc., pamatuje téměř v každém čísle i na výtvarný ruch v našem kraji informacemi o programech výstav v Galerii Art club Týn nad Vltavou, Knížecí dvůr v Hluboké aj. Po referátu z loňské výstavy k jubileím zakladatele časopisu Otavan, bibliofila Dr. Jaromíra Malého (1885-1955, Prácheňské muzeum v Písku) následně stránky Knižní značky ozdobil také článkem Vlasty Lavičkové z Českých Budějovic o projektu komorně laděných prezentací exlibris v Jihočeské vědecké knihovně. Od r. 2002 tam cyklicky vystavují grafiku ze zlatokorunských depozitářů, uchovávanou ve velké sbírce jihočeského regionalisty Svatopluka Samka (1885-1957).
Zajímavou sondu do grafické tvorby českobudějovického gymnasiálního profesora Antona Hofbauera (1858-1925) zaměřil znalec české grafiky Slavomil Vencl v KZ 1/2006. Ke zhodnocení minulosti svým pohledem si bohužel vybral jen Hofbauerovu novoročenku. Je to linoryt s motivem dítěte na nočníčku, nesoucím nápis REPARA [TION] - reagující tehdy na smlouvu vítězných mocností ve Versailles 1919, která Německu nařizovala odčinit a platit válečné škody. Hofbauer tak  dle autora článku „hrubě vyjádřil arogantně odmítavý postoj poražených států k reparaci ...“ Nejen z regionálního hlediska lze především opravit, že rodištěm malíře a příležitostného grafika prof. Antona Hofbauera byl Stříbřec (nikoli jakési Střítecí) a doplnit osobní data: narodil se 22. 1. 1858, zemřel 17. 1. 1925 v Českých Budějovicích a místo k poslednímu odpočinku má na hřbitově v Mladém. Přínosem článku zůstává premiéra reprodukce jiného listu s Hofbauerovým autoportrétem rovněž v linorytu z roku 1921.
.
V letním vydání Knižní značky naopak potěší zasvěcený popis osobité grafické techniky táborského Mistra malíře v článku Papírotisky Karla Valtra (autor Z. Řehák, KZ 2/2006). Knižním značkám vytvořeným pro Emu Destinnovou je ve stejném čísle věnováno uměleckohistorické zamyšlení z pohledu ikonografie a emblematiky (přispěli L. Konečný a J. Lencová). V řadě dalších kvalitních reprodukcí se nedá přehlédnout ani dřevoryt Weitfällerská slať na Šumavě, 1925
z  ruky Anny Mackové, Váchalovy životní partnerky. Dílo obou umělců a jejich vztah k inspirativní Šumavě připomínala jarní tříměsíční expozice v jízdárně zámku Kozel.Tvorbu vltavotýnského uměleckého knihaře a malíře i atmosféru letošní srpnové výstavy „Ladislav Hodný - Obrazy, knižní vazby, kresby“ přibližuje redakční report z prostor barokního klášterního areálu Skalka - Mníšek pod Brdy (KZ 3/2006). M. Trnka

 Habent sua fata libelli
Jednou ze šípkových Růženek  očekávajících své prince v libráriu pražské ČGHS je také badatelská práce „Moji svobodníci“. Napsal ji Doc. MUDr. Jaroslav Černý  CSc., emeritní člen redakční rady Genealogických a heraldických listů. Do privátního výtisku sedmdesátistránkového spisu, který nám věnoval, můžete nahlédnout hned po prázdninách.
Dílko je sice zaměřeno na rody Holubů a Maršíků z Mladovožicka (pocházela z nich autorova prababička Eva Klásková z Horní Světlé - fara Zhoř), za cennější zde považuji pěkný celkový náhled do historie svobodnictví v našich zemích zahrnující léta 1627 - 1850 a autorův návod k orientaci v základním pramenu studia - Knihách svobodnických (Libri libertinorum, 133 ks v NA Praha).
Badatelům se zájmem o region Mladovožicka mohu hned prozradit, že svého nejstaršího doložitelného svobodníka dopátral Dr. Černý jak ve zpovědním seznamu pro ves Horní Světlou z r. 1659, tak i v Knihách svobodnických u zápisu závěti pořízené roku 1689. Byl jím Jan Dolejší alias Holub, jak potvrdily i další srovnávací archivní prameny. Rodopisnou  práci  Moji svobodníci zdobí hlavně autorova péče v přepisech soudobých dokumentů (trhových a svatebních smluv, posledních pořízení). V příloze jsou mapky kraje, dvě tabulky rozrodů, přehled svobodníků z Horní Světlé a odkazy na využité prameny i související literaturu.  MUDr. Černý teď bydlí v Žatci, ale váže se k němu nejedna pražská knihovnická příhoda. Třeba ta o pasti na rodopisce:
Na podzim roku 1994 dostala ČGHSP v Sudoměřské 39 Praha 3 od restituenta domu výpověď z užívaných „prostor“ (5x3m půjčovna, 1x1m přístěnek s vařičem). Kancelář tehdy společnost neměla, korespondence členstva byla směrována do bytu tehdejšího předsedy a správní výbor občas skromně sedával na židlích Svazu bojovníků za svobodu v sousední klubovně.
Nový majitel domu, zahalen v cudné anonymitě, nikdo ho nikdy neviděl,  bez varování zahájil stavební úpravy objektu. A tak následující knihovní podvečer na nás čekalo nemilé překvapení - díra uprostřed výpůjčního prostoru. Metr v průměru, jak po doktoru Faustovi. Bohužel ne ve stropě, nýbrž v betonové podlaze.
Ze zadumání nad nečekaným průhledem na uhlí do sklepa mně tenkrát vyrušili první příchozí čtenáři. Dva z nich - právě výše zmíněný Jaroslav Černý a Jiří Cirkl jeho hauptkamarád - otvor ihned genealogicky vyhodnotili  jako “Matka jistá - otec nikoliv“ a nanosili ze dvora lešenářské podlážky včetně nalezeného kladiva a dubových klínků k rozepření. Za Jaroslavova zdravotního dozoru nad dámskou polovinou přítomného čtenářstva pak filmový scénárista Jiří Cirkl podlahu hbitě a důmyslně překryl s poučením, že na Barrandově to patří k běžné rutině. Pád rodopisců do propasti byl šťastně a definitivně zažehnán.
Po prožitých šesti popřevratových stěhováních genealogické knihovny jsem byl nesmírně rád, když konečně po letech spočinula ve Stodůlkách. Není marné (zde rád užiji úsloví pí Blanky Čádové) že „ sedí na hroudě“. Výsledkem je, že od té doby se knižní fond utěšeně rozrůstá nejen díky darům publikací a rodových kronik od členů Společnosti, ale i prozíravé nákupní a výměnné strategii  Správního výboru.
Dnešního návštěvníka útulného prostoru ve Fantově 28 tak ani ve snu nenapadne, že by knihy nebyly systematicky roztříděny a neexistoval katalog, nebo Průvodce knižním fondem v tištěné či internetové podobě, který je pravidelně doplňován informacemi o novém přírůstku. Vždy tomu tak nebylo. Čas pastí na rodopisce zatím ještě nemává z velké dálky, ale vzpomínka na něj nám  prosvítá už jen  z  pomyslné  kapitolky s názvem Habent sua fata libelli (Knihy mají své osudy). (mt)

Msgre Václav Kubíček: Pius Geisler - Z galerie lidovýchovných pracovníků. Vydáno v Lošticích  1931, 16 stran.
Sešitek se týká rodu Geislerů v Lošticích a víme o něm zatím jen z drobného referátku  (1932) od třeboňského archivního rady Dr. A. Markuse, z něhož cituji:
„Podnětem k vydání sešitku byly 75. narozeniny Pia Geislera, živnostníka, radního města Loštic. Autor zde osvědčil své rodopisecké cítění i nadání tím, že šel ke kořenům. Vyprávění začíná, jak pochovávali  1. 5. 1795 stařečka Augustina Geislera, chudého řemenáře, jenž sem přišel roku 1742 s pruskou armádou. Tu raněn, ustupující armádou zanechán, oženil se. Badatel Msgre Kubíček tu líčí další posloupnost rodu svým obvyklým poutavým způsobem. Je to historie netoliko rodu Geislerů z Loštic, nýbrž i kus dějin města a kraje.“
     Genealog  Msgre Václav Kubíček *20. 5. 1866 v Žeranovicích na Moravě byl profesorem katechetiky na C.M. bohovědné fakultě v Olomouci, redigoval  Vychovatelské listy, autor četných náboženských spisů a regionálních historicko-vlastivědných prací.

 Jarošovi z Čech u Přerova mají svou první rodovou kroniku
   Mnohé rodopisné práce uložené ve fondu spolkové knihovny ČGHS v Praze bývají přirovnávány ke kamenům, kladeným vedle sebe a ten, kdo má chuť si z nich vystaví dům. Pěkně vybavený, čistý a obyvatelný. Pětapadesát stránek kroniky rodiny Jarošovy z Čech u Přerova však spíše připomíná čas závěrečné práce stavitelů houslí, kdy je potřeba rozdělit jednotlivé struny, napnout je na správnou délku a tím je naladit. Pak zbývá už jen přesné vedení smyčce, který nový nástroj rozezní. Krásný příměr, že? Je z díla jednoho českobudějovického duchovního.
.
   Autor a editor díla pan Pavel Kraus z Prahy kroniku dokončil v prosinci 2004. Představuje v ní osudy členů rodiny Jarošů v několika kapitolách. Jde o rozrody potomků pěti dětí rolníka Františka Jaroše (1824-1917) a jeho manželky Rosalie roz. Chmelařové z  usedlosti čp. 44 v osadě Čechy, obec Domaželice na Přerovsku. K rodině dnes patří celkem 96 osob žijících v ČR, Německu, Anglii a Kanadě.
   Nejvíce pozornosti - 36 stránek práce - je věnováno životním příběhům dědiců Eduarda (1855-1921) a Aloisie Jarošových, držitelů někdejšího majorátního statku a zámečku ve Zvěstově u Votic. Pozoruhodný vlastenecký i ekonomický vzestup celé rodiny za první republiky potvrdil masarykovské heslo, že dějiny státu tvoří zejména dějiny jeho rodin.    Citát se ale bohužel naplnil velmi tragicky. Celkem čtyři členové rodiny zaplatili životem zvůli vykonavatelů hnědé i rudé ideologie ve 40. a 50. letech 20. století a řada dalších osob přišla o zdraví jako vězni obou režimů.
   Rodačkou ze Zvěstova je také Eduarda Jarošová *1931, provdaná za Františka Ottu (1923-1995) z rodu proslulého
rakovnického podnikatele v průmyslu mýdla a sody Františka Otty (14. 4. 1848 Kostelec nad Labem - 25. 5. 1939 Rakovník). Těm nebyla nakloněna ani doba růžová po r. 1989 dopadem nesprávných privatizačních postupů. Nepřišli však o své místo v dějinách, a to díky Historické encyklopedii podnikatelů Čech, Moravy a Slezska, vydané  Ostravskou univerzitou v roce 2003. V kronice lze nyní  také nahlédnout do kanadské současnosti Ottova rodu.
.
Závěrem dejme ještě slovo samotnému autorovi kroniky: „ Téměř systematický útlak však rodinu nezničil a nezlomil. Zdá se mi, že ji naopak posílil. Spadl mi kámen ze srdce, že se mi podařilo svěřit papíru pracně nasbíraná poznání a svědectví o jedné moravské rodině, na jejímž rodném hnízdě je vytesán letopočet 1621. Budu moc rád. když tato práce pomůže členům bohatě rozvětvené rodiny najít další cestičky mezi sebou a někdo z mladších ještě zkoriguje, co jsem opomněl, nebo nezjistil a doplní to, co přinese  čas.
Zdrojem informací pro kroniku mi bylo osobní vyprávění jednotlivců z rodiny a jejich domácí archivy. Hodně dokladů opatrovali a uchovali Eva Dašková z Prahy, lesní inženýr a malíř Jeník Jaroš z Hranic na Moravě, jeho pražská sestra Věra Bachánková a Mirek Janoušek. Dokonalou statistiku o svých nejbližších dala k dispozici Zdeňka Marečková z Bolechovic.  Podrobnosti o zvěstovské rodině zpracovala Sylvie Jarošová ve Frenštátu pod Radhoštěm.
.
Přispěl také badatel pan Diviš z Votic, který je ve stálém kontaktu s rodinou Edušky Ottové v Kanadě. V roce 2003 jsme s Evou Daškovou  podnikli i poznávací cestu po stopách rodiny Chybovy do Nových Dvorů u Kutné Hory, v Údolní ulici Praha 4 pak probíhala setkání se sourozenci Věrou a Janem Jarošovými . Věřin muž Dr. Antonín Bachánek byl příslušníkem čs. zahraničních jednotek  nasazených do bojů při osvobozování Francie.  Jiné doplňky do kroniky vzešly ze setkání s Pražanem Mirkem Janouškem a rodinou jeho neteře Jitky Bieberové, nebo z opavské schůzky Jeleny Laštovičkové s Květou Jarošovou. S vyprávěním se ozval i Stanislav Jaroš z Čech u Přerova, čímž byl po mnoha letech dokonce obnoven milý kontakt mezi rodinami potomků Eduarda Jaroše a jeho bratra Josefa, někdejšího nájemce dvora Dřevohostice.
.
Celou kapitolu o rodině Šebestově z Valašského Meziříčí sepsala v říjnu  2004 Jelena Laštovičková roz. Šebestová v Opavě, pasáž o rodině Janouškově vypracoval výše zmíněný Mirek Janoušek. Kronika je tedy kolektivním dílem autora a členů rodiny. Vtělili do ní své vzpomínky a svá poznání. Cílem většiny vypravěčů zůstává, aby všechny příběhy posloužily následovníkům také jako motiv v jednání, posila a zdroj hrdosti.“
.
Pramen: Pavel Kraus, Rodina Jarošova z Čech u Přerova. První vydání, Praha 2004. Brož. A4, 55 stran, 111 foto v textu, 9 repro dokladů z rodinného archivu, 2 tab. rozrodu - rodina Jarošova 1824-2004 a rodina Chybova, rodinný adresář. (mt)

Dne 18. srpna 2008 zemřel pan Josef Bada, šiřitel česko - slovenské spolupráce na rodopisném poli. Výsledky jeho více než šedesátileté píle dnes představují materiál na několik pěkných knížek.     Pátrání v historii vlastního rodu jej očarovalo už jako mladičkého úředníka pražské poštovní spořitelny, v době kolem vyplňováni formulářů "Prohlášeni o rodovém původu" v letech 1939 - 1940, povinném pro pracovníky ve státní službě. V rodných listech prarodičů objevil mnoho zajímavých údajů. Překvapila jej i zpráva od tety, že se v rodině traduje, jak předkové rodu přišli z Uher! To byla jen další jiskra k rodopisnému ohníčku, který se po dalším pátrání panu Badovi pěkně rozhořel.
    Krom toho už tehdy v pražském Svazu přátel rodopisu pomáhal všem zájemcům v získávání genealogicko-heraldické i regionální historicko-vlastivědné literatury. Své informace o knihách, vyskytujících se jak v nabídce nakladatelů, tak na  četných knižních aukcích, pravidelně publikoval od roku 1946 v prestižním Vyšínově časopisu RODOKMEN.
    Našel i kolébku svého rodu - slovenskou dědinku Bodovice. Její název zanikl teprve nedávno po sloučení se sousedními Blažovci. A tak Bodovice připomíná už jen malé železniční hradlo mezi zastávkami u Kláštora pod Znievom. V Bodovicích rostly nejstarší kořeny zemanského rodu Badů z Bodovic, sahající do 13. století. Roku 1504 se rod rozdělil na dvě větve, badovskou a bodovskou. V těžkých časech tureckých nájezdů se jeden z Badů uchýlil do Čech, do obce Rostoklaty, ležící asi 20 km východně od Prahy. V tamním kostelíku sv. Martina je pěkná památka na jeho rod: kamenná deska se jménem Jana Bady a ostatních rostoklatských konšelů z roku 1610. Všichni nynější nositelé příjmení Bada v Čechách jsou potomky z Janova rozrodu.
    Autor má přehledně vypracovány i genealogie slovenských Badovců. Ve známém slovenském odborném periodiku Genealogicko-heraldický hlas publikoval některé základní práce ze svého rodopisu, např. Ako som objavoval svojich slovenských menovcov. Z turčianských Bodovic do sveta (1991), nebo studii Korespondence Charlesa G. de Baddy a hraběnky L. Polereczké (In: Genealogicko-heraldicky hlas, roč. 5, č. 2, Martin 1995). Další řadu přátel autor potěšil vydáním novoročního tisku s názvem Trochu historie, trochu vzpomínání na předky i současníky rodu Bada z Bodovic, de Bodófalva (Praha 1996) nebo svěžím badatelským ohlédnutím Vzpomínky dříve narozeného českého genealoga na Slovensko (Gh hlas 1-2, Martin 2002) 
    Ve svých zápiscích z cest líčí i pátrání po osudech českých Badů v Rakousku (Graz) a slovenských Badovcov v Americe. Jiná větev Badů přesídlila za dramatických okolnosti počátkem 18. století z Banské Bystrice až do Alsaska. Rodopisná práce Josefa Bady byla ve Francii  velmi populární mezi všemi dnešními alsaskými potomky rodu. Několikeré milé návštěvy, vzájemná inspirace a obohacení rodové historie z pramenů francouzských vojenských archivů - vše bylo panu Badovi (*30. 8. 1918 Český Brod) stále tím nejmilejším potěšením. (mt)

Z  galerie badatelů : Jindřich V. Bezděka (1897 – 1983)
Archivář, památkář a rodopisec Příbramska Jindřich Václav Bezděka (15. 9. 1897 Březnice – 25. 8. 1983 Příbram)
byl členem Rodopisné společnosti  v Praze (1929-1945), Jednoty starých českých rodů (1930-1932) a později i pražské Genealogické a heraldické společnosti  (1969-1971). Výsledky svého  podrobného výzkumu archivních pramenů publikoval převážně v periodikách všech výše zmíněných spolků, ve Vlastivědném sborníku Podbrdska, nebo v regionálním tisku.
Některé „služebně mladší“  kolegy badatele možná zaujme také informace, že jeho bohatý osobní fond je uložen a opatrován ve Státním okresním archivu Příbram. Obsahuje osobní doklady, korespondenci, rukopisy  prací o obcích a významných rodinách Příbramska, rodopisné a místopisné studie, výpisy z matrik a pozemkových knih, fotografie aj. (27 kartonů z let 1936 – 1983, inventář 1984).
O svém bádání březnický rodák a příbramský patriot poprvé krátce informoval spřízněné duše r. 1929 na stránkách prvního českého rodopisného časopisu: „Jakékoliv zprávy o nositelích příjmení Bezděka , jmenovitě z jižních Čech, bez omezení místa i času, hledá a případně i honoruje Jindřich Bezděka – Příbram, Žižkova ulice 49/II. Týž hledá, kdo by spolehlivě obstarával detailní excerpci  nečetných zpráv o nositelích příjmení Bezděka z  píseckých městských knih a matrik z let 1640-1750. JB“

Výběrová bibliografie rodopisných prací Jindřicha Václava Bezděky:
Jmenný obsah nejstarších matrik příbramských z let 1641-1717. Časopis RSČ 1929, s. 116
Hledám Bezděky a nabízím pátrání v příbramských matrikách. Časopis RSČ 1929, s. 163
Starobylé rodiny příbramské. Rodopisné poznámky 1. Sborník JSČR 1930 číslo 2
Starobylé rodiny příbramské. Rodopisné poznámky 2. Sborník JSČR  1930 číslo 3
Bezděkové. Okolo rodové kroniky. Časopis RSČ 1930, s. 27
Bezděkové. Okolo rodové kroniky (dokončení). Časopis RSČ 1931, s. 25
Potomci italského vědce Galvaniho žijí na Hané? Časopis RSČ 1932, s. 102
Osoby a jména z farních matrik tochovických 1771-1850. Rodokmen 1941, číslo 1
Březnické obyvatelstvo po třicetileté válce (v rule 1653, s doplňky z matrik). Sborník Bozeňsko 1949, 2-3, 48-57
O vzniku města Březnice s hlediska historického místopisu. Sborník Bozeňsko 1949, 4, s. 91-94
Březnické obyvatelstvo na sklonku 17. století (Z revisitační ruly 1681). Tamtéž, s. 123-132
O pohřbech v kryptách svatohorských v Příbrami. Listy GHS 1. řada, sešit 5, 1969-1971
Sňateční  záznamy proboštského archivu svatohorského v Příbrami. Listy GHS 1. řada, sešit 8, 1969-1971
Šlechta a erbovníci z nejstarší gruntovní knihy příbramské 1512-1553. Tamtéž, sešit 10, 1969-1971
Příspěvek k dějinám rodu Bechyňů z Lažan. Listy GHS 1. řada, sešit 11, 1969-1971
Skorotín – zaniklá ves u Příbramě. Tamtéž, sešit 11, 1969-1971.
.
Drobné zmínky o badateli J. V. Bezděkovi obsahují publikace Literární místopis Příbramska (1958), Palivec-Šik, Kdo je kdo na Podbrdsku (1947-1948). Archivní časopis roč. 27, 1977, s. 173-175 (M. Volf) a Biografický slovník archivářů českých zemí (2000).    

O kronice rodu Šavrdů
Autorem rodinné pamětní knihy s názvem „Kronika rodu Šavrdova z Vlašimi a rodů s ním příbuzných“  byl Antonín Šavrda, statkář v Báňově na Sedlčansku. Odtud  také před osmdesáti lety vlastním nákladem vypravil její knižní vydání  (Báňov 1926, 270 stránek, prvorepubliková cena 50 Kč). Do pražské Rodopisné společnosti se pak přihlásil v dubnu  r. 1930 a jeden výtisk také tenkrát daroval její knihovně. Zachovala se také  recenze, kterou tehdy publikoval třeboňský archivář PhDr. Antonín Markus:
„Autor kroniky narozený ve Vlašimi r. 1859, nejdříve soukromý úředník, pak na čas tajemník svého rodného města, nyní vrchní berní správce na odpočinku a statkář v Báňově u Smilkova nyní splnil přání svého zvěčnělého otce. V pokročilém věku dal se do spisování kroniky svého rodu, držícího svůj statek nepřetržitě přes 200 let. Předsevzatého úkolu zhostil se v době půltřetího roku (1923-1926). Výsledkem je objemná tištěná kniha. Kromě vlastivědné literatury vlašimského kraje tu autor užil i původních pramenů – matriky, pozemkové knihy, katastrální akta, městský archiv, zemské desky i rodinné písemnosti, osobní zprávy a zápisky.
Rod Šavrdů drží ve Vlašimi dům čp. 131 na dolejší straně velkého náměstí nepřetržitě od r. 1694. Dočítáme se také o dřívějších držitelích této nemovitosti, i jejích osudech za vlastnictví rodu pisatelova. Líčí netoliko život a dílo svých předků, nýbrž s epickou šíří vypráví o všech členech rodu, i dcerách vyvdaných. Připojuje rodopisy jejich mužů a potomstva. Píše též o jednotlivých událostech, jež do osudů rodu zasáhly, nebo jichž tito byli příčinou či účastníky. Přináší dobové skici, jak se dříve žilo na venkově. Jmenovitě obsáhlé vypsání otcova života a vlastní autobiografie jsou bohatou snůškou fakt a episod nejen rodu, ale i kraje a doby.
Tím kniha Šavrdova nabývá sama ceny pramene. Líčí poměry na malém městě v 2. polovině 19. století, zápasy staročechů s mladočechy, řevnivost strany „knížecí“  a „městské“, průběh voleb atd. Přirozeně přichází tak do knihy velké množství osobností význačných, jak na Vlašimsku působily. Jako v kaleidoskopu střídají se  tu politikové a úředníci, měšťané a živnostníci, i nejedna typická figurka je tu zachycena v celé své rázovitosti. Autor v úvodu sám doznává, že paměti tyto psal jen dle vlastního názoru, nejsa ani historikem, filologem, ani spisovatelem z povolání.
Proto má kniha pel jisté samorostlosti. Snadnému užívání vadí jen jistá nepřehlednost, když tok vyprávění plyne nepřetržitě, bez členění na kapitoly. Velmi by bylo knize prospělo přidání přehledných rozrodů a vývodů. Na konci knihy je však  připojen svědomitě zpracovaný rejstřík, jež orientaci usnadňuje. Prozradí, jak velké množství zpráv tu najdou také rodiny jiné, než autorova a s ní spřízněné.“

Votýpkova trilogie (1995, 2000, 2005)
Literární triptych o osudech naší zemské aristokracie letos uzavřel novinář Vladimír Votýpka třetím, neméně pozoruhodným svazkem. Nazval jej Paradoxy české šlechty. V několika kapitolách představuje další nositele rodových i národních tradic. A to nejen v ohlédnutí a zamyšlení nad minulostí, ale hlavně v pohledu do české reality všedních i svátečních dnů jejich současného života.
Ve třetí knížce Votýpkových „opožděných reportáží“ si tedy můžete dopřát setkání s osobnostmi z rodin Thurn-Taxis, Kinský, Belcredi, Dlauhoweský, Coudenhove-Kalergi, Podstatzký-Liechtenstein, Czernin, Lobkowicz, Kolowrat a Razumowský. S omluvou za krácení rodových jmen nezbytné pro tuto drobnou anotaci ještě dodávám, že komplet Votýpkovy  knižní trilogie obsahuje celkem pětačtyřicet příběhů. Doufejme, že přispějí také k věcné korekci nevlídného názoru na šlechtu. Ten má v české společnosti  (napříč celým politickým spektrem  - jak se dnes říká) tuhý kořínek. (mt)

Jihočeské ohlédnutí za Heraldickou ročenkou 2005
     Její svazek expedovaný čtenářům v lednu 2006 otevírala téměř devadesátistránková stať s názvem Heraldické památky v kostele sv. Jindřicha a Kunhuty v Praze. Značné pozornosti autora - editora ročenky Jana Locha se v ní těší jedna z málo známých památek na Adalberta svobodného  pána Lannu (1836-1909) a jeho choť Františku de Bene (1842-1929) z uherského rodu usedlého v Pardubicích. Manželé Lannovi financovali zhotovení vitráží se znaky obou rodů a r. 1897 je věnovali kostelu  do protilehlých oken v jeho jižní a severní lodi. Ostatně Lannova rodina měla k chrámu vždy velmi úzký vztah, manželé tu nechali např. pokřtít své tři děti, konalo se tu poslední rozloučení s budějovickým loďmistrem A. Lannou zemřelým 15. 11. 1866, i s jeho manželkou Josefinou (+23. 9. 1893). Své kresby znaku Lannů a rodu z Bene s oběma blasony  připojil autor v závěru své práce.
     Fotograficky i kresebně je ve stati zdokumentováno celkem 53 znakových památek, které se nachází v areálu kostela, jde o dochované náhrobní kameny, heraldické motivy v malbách a vitrážích obou lodí i kůru, na budovách fary i bývalé školy včetně zvonice - Jindřišské věže.
     Popsán je rovněž náhrobník někdejšího jindřichohradeckého probošta, jímž byl Daniel F. Hesselius z Czetvinbergu (+1661), děkan Litoměřické fakulty. Autor naznačuje jeho možné příbuzenství s rodinou Czetwingerů, později nobilitovanou, a zmiňuje její vazby na jihočeský pohraniční městys Cetviny v souvislosti s tamní válečnou epizodou z roku 1624.
     Badatelsky je nyní také zaevidován ošlapaný mramorový náhrobník 197 x 106 cm s postavou v rytířském odění, patřící dvořanu Matyáši Mutrplosovi (+1582), erbovníku píšícím se po Tedražicích u Sušice.
     Připomenutím španělského rodu někdejších vlastníků tvrze a vsi Doubravice u Č. Budějovic je znak Josepha Adolfa Salazara de Monte Albano a na Hojovicích (u Kamenice nad Lipou). Podle svatojindřišské farní matriky tu byl pohřben r. 1743, náhrobník v podlaze severní lodi kostela nese jméno jeho manželky Barbary Marie S. de M. A. zemřelé 5. 4. 1740 a jejich alianční znak.
     V jihočeském zorném poli ještě zůstává i článek historika Vladimíra Pouzara  o nepominutelném zdroji informací  - Gothajské almanachy jako heraldický pramen ( s. 91-96), s ukázkou popisu erbů v almanachu pro rok 1848. Heraldickou ročenku uzavírá studie Litoměřičtí biskupové a jejich znaky (autor P. R. Pokorný, kresby S. Kasík) s biografiemi a heraldickými symboly Jana Adama Wratislava z Mitrovic (v čele diecéze 1722-1733), buquoyského školského reformátora J. F. Kindermanna, rytíře von Schulstein (1790-1801) a Václava Leopolda Chlumčanského z Přestavlk (1801-1815), rodáka z Hoštic u Volyně.                                                                                                                                                                               
(Heraldická ročenka 2005. 205 s., brož. A5, 90 kreseb a foto v textu.Ed. Ing. Jan Loch, ISBN 80-902772-3-3)

„A zajisté za slušné uznávám býti, aby potomkové do života svých předků jako do zrcadla se rozhlídali ...“
radil pan Wratislav z Mitrowic už v roce 1727 a rozhodně neházel hrách na zeď, protože na našich genealogických polích stále přibývají noví hospodáři.
Rodopisná práce je velmi skromný název pro malou, ale vydatnou sbírku genealogických schemat, kterou sestavila paní Helena Voldánová z Prahy. Červené desky formátu A4 s fóliovými kapsami k pohodlnému listování skrývají celkem dvaadvacet přehledů  (21 rozrod a jedno tablo ascendentů). Autorka v nich představuje souhrn dosavadních výsledků svého archivního pátrání k datu 11. 11. 2001. K práci připojila jmenný rejstřík. Schema vývodu ze šesti generací předků je věnováno synovi Jiřímu Voldánovi (*1992). Spolutvůrcem rodokmenu Bavorů je pan Václav Bavor z Černíkova  a na sestavení rozrodu Zeinerů ze Sázavy se podílel pan Vilém Zeiner z Lipníku nad Bečvou. Přiloženy jsou ještě dva zajímavé prameny: kopie rozrodu moravských Voldánů z Třebíče (1640 - 2000) od badatelky paní Kopcové a kreslený Strom přátelstva Voldanova z Hlinska od farářů J. Svobody a P. Neděle z roku 1870. Jeden soubor rodokmenů obdržela darem knihovna ČGHS v Praze. Dochází tak i na slova pana Wratislava z titulku anotace. Vždyť  udržování určitých tradic je nejsilnějším poutem mezi pokoleními. 
.
Obsah rodopisných prací paní Voldánové jsem seřadil do orientačního přehledu: 
Rod ,  sídlo,  časový rozsah, počet generací
Baloun,  Míreč na Písecku, 1744 - 1892,  4
Bavor, Černíkov u Radomyšle, Strakonicko, ,1655 - 1993, ,10
Najbrt,  Bobnice u Nymburka,  ,18. - 19. stol., 5
Plundr,  Černuc u Velvar,  Pardubice, Praha,  1693 - 1901,  8
Suchan,  Kostelec n. V., Bošovice, Praha, Jindřichův Hradec,  1833 - 1986,  6
Švejnoch,  Malčice, Písecko, 1790 - 1893,  4
Vachuta, Podolí, Záhoří, Bernartice, Písecko, 1780 - 1914,  4
Voldán a Řezáč,   Brloh, Drhovle, Míreč, Písecko,  1722 - 1993, 9
Voldán,  Velká Turná, Strakonicko,  1751 - 1796,  2
Voldán,  Malá Turná, Strakonicko,  1801 - 1880,  4
Voldán,  Rohozná, Strakonicko, 1800 - 1896,  3
Voldán,  Jinín, Mladotice, Třebkov, Strakonicko, Č.Budějovice, 1753 - 1982, 8
Voldán,  Zlivice, Písecko,  1818 - 1883,  3
Voldán,  Předotice, Bošovice, Písecko,  1762 - 1879, 4
Zajíc, Dědovice u Vráže, Písecko,  1777 - 1899, 4
Zeiner,  Lanškroun, Mohelnice, Brandýs nad Orlicí, Praha, 1763 - 2001,  7
Zeiner,  Sázava, Albrechtice, Olomouc, Lipník n.Bečvou, 1716 - 1992, 10
Zeiner,  Albrechtice, Sázava, Žichlínek, Litovel, Brno, 1759 - 1981, 7
Zeiner, Lanškroun čp. 81,  18. - 19. stol.,  5
Zeiner,  Pražský malostranský rod,  19. stol. - 1987,  6
Zenker,   Heřmanice u České Lípy, Praha,  19. stol. - 1993,  7
(mt)

Heraldické ročenky 1974 – 2004
Soupis článků, studií a zpráv, rejstřík autorů, 22 s., A 4, edice Pramínek sv. 9, vyd. Historicko-vlastivědný spolek v Českých  Budějovicích, 2005. ISBN 80-239-5107-6  Jediný způsob, jak si  tuto publikaci opatřit, je objednávka e-mailem.
Malotirážní edice Pramínek je převážně zaměřena na bibliografické přehledy. Její devátý sešit má tentokrát posloužit jako průvodce po stránkách významného českého heraldického periodika, na jehož vzniku se kdysi výrazně podílel nezapomenutelný rodák z Radomyšle, bibliotékář a historik naší zemské knižní kultury PhDr. Bohumír Lifka (1900 – 1987).
Úvodní část příručky předkládá podrobné obsahy jednotlivých svazků ročenek, vydávaných Heraldickou společností v Praze.  Z jihočeských témat, o které tu nebyla nouze, je možné zmínit např. rozsáhlou studii Jakuba Hrdličky o dvořanech Petra Voka z Rožmberka a výzdobě dvořanské světnice třeboňského zámku (98 stránek), nebo dalších autorů o nobilitačních listinách blatenských Hildprandtů, slavatovských palatinátech, dále pak řadu odborných prací  Karla Schwarzenberga, nebo heraldická jubilea jihočeských měst a městeček v textech a vyobrazeních od znalce rychtářských pečetí, kreslíře Karla Lišky.
Druhá část soupisu obsahuje celkem 538 záznamů ve složení: jméno a příjmení autora, název práce, číslo stránky a letopočet příslušného vydání ročenky, kde článek, studii, recenzi či drobnou zprávu najdete. Prakticky jde o klíč k brance, za kterou odpočívá – mnohde dosud nerušeně – obdivuhodné množství heraldických informací z Čech, zahraničí i zámoří se samozřejmým  vědeckým přesahem do genealogie, faleristiky, vexilologie, sfragistiky, diplomatiky a dalších pomocných věd historických.
Modrá obálka sešitu nese heraldický motiv v grafice od Adolfa F. J. Karlovského (1922 – 1995), hrdiny pražského povstání 1945 vyznamenaného
Čs. válečným křížem. Do roku 1995 byl zahraničním členem českobudějovického Historického spolku Schwarzenberg.

Minulostí Západočeského kraje,  XXXIX, 2004
472 s., ed. Ivan Martinovský, pro Archiv města Plzně vyd. Albis international – nakladatelství v Ústí nad Labem,  do knižní distribuce uvolněno v dubnu 2005, ISBN 80-86067-96-3
Ani  39. ročník sborníku, který v roce 1962 pod tímto názvem poprvé vstoupil do povědomí vlastivědné veřejnosti, nezůstává pozadu ve svém širším záběru. Jihočeské regionalistice také přináší   řadu pozoruhodných informací, zejména  historických personálií. V rámci detailní studie prof. Radka Aubrechta nazvané Česká vlastivěda na Sokolovsku v období od poslední čtvrtiny 19. století do roku 1938 (s. 221 – 260) zde najdete např. dosud nepublikované, obsáhlé  příspěvky k životopisům  pěti pedagogů jihočeského původu. Osvětovou činnost tehdy ještě považovali za samozřejmou součást svého životního poslání. Po svém nástupu do českých menšinových škol (Falknov, Loket, Kraslice, Kynšperk aj.) se všichni  v meziválečném období podíleli na udržení  poměrně křehké tradice českého dějepisectví pohraničního severozápadu, založené kdysi v dílech historiků A. Sedláčka a B. Bernaua.
. 
Mezi prvními byl Stanislav Jelínek (1893 – 1970), rodák ze Čkyně, ředitel školy ve Falknově (Sokolov) a starosta místního Sokola. Založil a redigoval vlastivědný časopis Výspa (1931 – 1934), určený školní mládeži. Přispíval i do dalších regionálních periodik, jako byly Nové Chebské hlasy, Karlovarské listy a podílel se na vzniku monografií Žluticka a Podbořanska. Od r. 1990 nese jeho jméno jedna ze sokolovských ulic. Pro pražská nakladatelství  napsal celkem dvě desítky knih  (próza, pohádky). Některé z nich ilustroval jeho syn, pražský grafik, člen divadla Semafor - trumpetista Jiří Jelínek.
       Do Výspy, Školských zpráv, Karlovarských listů a Chebských hlasů přispěl mnoha články o historii kraje také Jaroslav Slípka (1900 – 1983), absolvent učitelského ústavu v Soběslavi, zakladatel loketské školní kroniky. Pocházel z Dráchova. Při stém výročí jeho narození loketští pořádali vzpomínkovou slavnost  (též na  www.loket.cz/osobnosti).  Ve studii jsou ještě podrobně zmíněny osudy vlastivědných publicistů Václava Junka (*1890 Volenice na Strakonicku, učitel v Chebu), Josefa Velka (* 1905 Velešín, učil v Bukovanech na Sokolovsku) a Jana Šrámka nar. 1891 v Červené Řečici, který působil ve Svatavě.
      Uprostřed hlavní části sborníku  se pod drobnohledem západočeského archiváře Karla Řeháčka (s. 261 – 292) ocitla osobnost JUDr. Františka Kříže (1880 – 1968), rodáka z jihočeských Doudleb. Do roku 1938  stál v čele plzeňské městské ústřední a finanční správy. Své paměti nazvané Moje cesta životem daroval zdejšímu archivu r. 1962. Řeháčkova práce vychází ze  studia rozsáhlé a bohaté písemné pozůstalosti F. Kříže, uchovávané v Archivu města Plzně pod sign. 5 C 157. Životopis původce fondu zpřístupněný v kapitole Dětství, studia, rodinný život  skvěle vypovídá o Křížově povaze, charakteru a zvláštním pohledu na hodnocení událostí, které prožil v plzeňské samosprávě. Studie nese název  Plzeňské události let 1900 – 1938 v pamětech JUDr. Františka Kříže a je cenným přispěním do pokladnice jihočeských biografií.
       Do druhého bloku sborníku (Materiály, s. 321 – 354) připravili Bohumil Jirásek a Václav Bok edici sady sedmi dopisů Karla Klostermanna a jeho ženy, adresovaných knížeti Alfrédu (III.) Augustu Karlu Windischgrätzovi v letech 1919 – 1923. Listy souvisejí se spisovatelovými letními pobyty ve Štěkni. Ve stejném oddílu  MZK (s.355 – 378) ještě představuje Milada Krausová z PF Západočeské univerzity v Plzni komentovaný soupis s fotodokumentací všech dosud existujících Husových pomníků v západních Čechách, včetně  části území českobudějovické diecéze - Čachrov, Horažďovice, Sušice.    (mt)

Sborník Národního muzea v Praze. Řada A – Historie, LVIII, 2 –4, Praha 2004
80 s. A4, il. v textu, 8 bar. reprofoto. Vydává Národní muzeum, Praha, ISSN 0036-5335
Periodikum pro původní vědecké práce specialistů z jednotlivých odborných oddělení Národního muzea  přineslo novou studii k dějinám výtvarného umění nazvanou Čeští vlastenci na portrétech Jozefa Božetěcha Klemense – nově objevená díla. Tři z unikátních nálezů se dotýkají také jižních Čech.
       Autorem textu  (72 s.) je historik umění PhDr. Lubomír Sršeň z odd. starších českých dějin NM. Při přípravě sbírkového katalogu shodou šťastných okolností objevil v muzeu i mimo ně celkem sedm neznámých či autorsky dosud nesprávně určovaných portrétů. Všechny vytvořil slovenský malíř J. B. Klemens (1817 – 1883), Tkadlíkův a Rubenův žák na pražské malířské akademii. Z rozmluvy s autorem nad stránkami sborníku s nádhernými reprodukcemi objevených portrétů zaznamenávám:
Dvě nově identifikované podobizny zachycují druhou manželku básníka Čelakovského – Antonii, roz. Reisovou (1817 – 1852). Její starší portrét, olej na plátně 97,3 x 75,4 cm v původním zlaceném druhorokokovém rámu, ji představuje jako třiadvacetiletou smavou slečnu v naprosto nekonvenční podobě – při demonstrování  laboratorního pokusu. Dílo vzniklo r. 1840 v době, kdy  Toninka, zahloubaná do vědeckých experimentů,  stála v čele dámského kroužku, zaměřeného k dosažení emancipace žen prostřednictvím jejich vzdělávání.
       Na druhém obrazu je podobizna již provdané, třicetileté paní Antonie Čelakovské -  polopostava ženy v bělostných šatech sedí na břehu studánky, pravicí přidržuje keřík růže (Antonie Čelakovská jako kněžna Libuše s růží stolistou, 1847). Olejomalba na hrubém plátně  84,6 x 61,7 cm  je ve vlastnictví potomků Milady Fähnrichové - Čelakovské, vnučky portrétované.
Třetím objevem s genealogickou vazbou na jižní Čechy je nově určený portrét vlastence Jana Branimíra Tyla, rodáka z Písku. V bouřlivých dnech března 1848 vedl Podskaláky a po kapitulaci povstání byl mezi 14 nejhledanějšími Pražany, ale vyšetřování unikl. Jan Branimír Tyl sice nedosáhl věhlasu svého jmenovce Josefa Kajetána, přesto byl i on  v předbřeznové Praze znám jako úspěšný obchodník s dřevem a hlavní sponzor projektu Amerlingova učiliště Budeč. Dnes je zcela zapomenut. Jeho životopis nyní autor studie rekonstruoval z řady marginálních poznámek  v pramenech a literatuře. Tylův portrét (olejomalba 73,4 x 54,8 cm) z roku 1840 se nachází ve sbírce oddělení starších českých dějin v Národním muzeu. Všemi zmíněnými obrazy se malíř Klemens úspěšně pokusil o reformu portrétního stylu  svým odklonem od biedermeieru  k  vlasteneckému romantismu. Předmětem uměleckohistorického rozboru podobizen je ve sborníku nejen popis základních údajů, postupy určení, analýza a interpretace (atributy, krajina, okolnosti vzniku díla), ale také další autorův nový pohled na panoramata životních příběhů všech portrétovaných. (mt)

Miroslava Kvášová: Pečeti a typáře městských obcí okresu Pelhřimov
80 s., váz., 50 foto, il. v textu (V. Jansa, A. Liebscher, K. Liebscher), bar. příloha. Pelhřimov  2004,
ISBN 80-903488-0-7
Jedna  z nejzajímavějších tváří krajiny Pelhřimovska, kde nám předchozí generace zanechaly stovky památek, se jemně usmívá na badatele  a příznivce sfragistiky  a studia širší problematiky městských symbolů v knížce Dr. M. Kvášové o městských pečetích v kraji, kterou  vydalo Muzeum Vysočiny Pelhřimov. Každé z patnácti městských aglomerací regionu tu autorka věnovala samostatnou kapitolu se stručným exkursem do správních dějin místa, vč. uvedení první písemné zmínky o něm,  přehledu držitelů a s podrobným popisem a fotografiemi jednotlivých pečetí nebo zachovaných typářů (Božejov, Černovice, Červená Řečice, Horní Cerekev, Hořepník, Humpolec, Kamenice nad Lipou, Lukavec, Nová Cerekev, Nový Rychnov, Pacov, Pelhřimov, Počátky, Senožaty, Žirovnice). Publikaci uzavírá přehled  sedmačtyřiceti dochovaných pečetí měst a městeček Pelhřimovska, soupis dochovaných městských typářů  (22), rejstříky jmenný a místní, soupis pramenů a literatury k danému tématu a poděkování autorky za spolupráci archivářům SOkA v Pelhřimově i sponzorům knižního vydání.

Dvakrát z Prahy, jednou z Brna  (referáty k obsahům časopisů r. 2002-2003)
Heraldika a genealogie roč. 36, č. 1-2/2003 - svazek je věnován životnímu jubileu heraldika, rodopisce a památkáře dr. Františka Xavera Skřivánka, publicisty v čele Klubu pro českou heraldiku a genealogii v Praze.Texty jsou doplněny výběrem vyobrazení erbů některých osobností z jubilantova rodokmenu (Skřivánkové z Černého Pole, Ferrante de Castello, Franchimont z Frankenfeldu, Miseroni z Lisonu aj.), za soupisem jubilantových prací z let 1980 - 2002 pak následuje jeho nejnovější studie Templáři v zemích Koruny české ve světle našich archivních pramenů. Ta je vybavena bohatým ilustračním doprovodem. Ve vydání ani tentokrát nechybí články Jiřího Háse - Tři zajímavosti z české genealogie: Mulcové a Mošauerové z Valdova, Sádlo ze Smilkova a Jan Sekretář z Kostelce, Kateřina ze Šelenberka. Článek O. Semráda pojednává o lombardském rodu Borromeo - Arese a jeho erbech. Vydal KČHG, U Rajské zahrady 20, Praha 3.
Genealogické a heraldické listy roč. 23, č.1 / 2003  - autorem odborné části časopisu je Mgr. Marek Starý a vybral si téma Nedochované funerální památky ve Šternberku (s. 2-29).Ve vydání GhL je i důležitá poznámka Jiřího Oulíka K náhrobníku Reginy ze Šterndorfu (s. 33, k článku J.Horáka Náhrobní kameny nalezené v děkanském kostele v Novém Městě nad Metují, GhL č. 3-4 / 2002).  V barevné příloze čísla  prezentuje kreslíř pan Cyrany 4 nové osobní znaky registrované v ČGHS v Praze pod č. 05-08 (D.Cerman, J. Vyhlídka, P.J. Bakeš, J. Bohuněk). Vydala ČGHS v Praze, Fantova 1784, Praha 5.
Genealogické a heraldické informace roč. 7, 2002 (vyd. v Brně  v květnu 2003) - ročenka obsahuje hlavní články Rod Hohenemsů v zemích Koruny české (autor  J. Gloser), Moravskokrumlovští Lichtenštejni (B. Smutný), Josef Pilnáček a Slezsko ( K.Müller), Listinné kolky na území českých zemí v období 1686 - 1918 (I. Koláčný). 
Rubrika Materiály přináší práce : Ivana Dyby - Hrobka hrabat Mitrovských z Mitrovic a Nemyšle a barevná znaková výzdoba v kostele v Doubravníku (s. 57-68), Nová zjištění k podobě znaků olomouckých biskupů Jana Háze a Pavla z Miličína (autor Karel Müller), Proč se ve znaku olomouckého biskupa Jana Mezouna z Telče nachází Leliwa? (autor Jan Štěpán), Rod Luise De Geera staršího - švédského přítele  J.A. Komenského (Blanka Karlsson). Autory popisů rodinných kronik jsou Petr Hrabina (vlastní rod, od 1663) a Jiří Plitz (Kronika Plitzů, Kronika Kabeláčů). Časopis uzavírají rubriky Zprávy, Literární hlídka, Z činnosti společnosti. Vydání Gh informací také provází dvě pečlivě zpracované bibliografie: Bibliografie prací dr. Jiřího l. Bílého na poli heraldiky a příbuzných disciplin (1975 - 2002)  a  Bibliografie prací PhDr. Blanky Karlsson  Ph.D., rozené Popelkové z  období 1989 - leden 2003.  Na stránce 100  je mj.  redakční referátek o stati Herberta Pexy  v Adleru sv. 21 / 2002 nazvané Die Freiherren und Grafen Kořensky von Tereschau. Vydala Moravská genealogická a heraldická společnost, Sportovní 3, 602 00 Brno.

GH ohlédnutí za 20. stoletím. Seznámení s velmi zajímavou a svěží náplní časopisu Jihočeský Herold mne přivedlo k zamyšlení nad proměnami mediálního prostoru věnovaného heraldice a genealogii v běhu času. Oba úhledné svazečky Jihočeského Heroldu potvrzují, že se opět daří navázat na tradici z počátku 20. století, z doby, kdy nemálo aktivit v heraldicko-rodopisné publicistice zůstalo navždy zaznamenáno ve spojení s lidmi a krajinou jižních Čech.
.
Vzpomeňme např. na první obdivuhodný soupis prací z heraldiky, sfragistiky a genealogie. Autorem byl Čeněk Zíbrt, rodák z Písecka. Představil jej hned v úvodní části své pětidílné Bibliografie české historie v roce 1900. O dvě léta později vyšla Českomoravská heraldika I. od táborského Martina Koláře, vydaná péčí Augusta Sedláčka, rodáka z Mladé Vožice. Zásluhou autorství obou jmenovaných a Jaromíra Čelakovského se naší nejúplnější encyklopedií heraldiky a genealogie stal Ottův slovník naučný (1888 - 1909).
První příručku pro kronikáře „Návod k vedení pamětních knih“ sepsal a vydal další rodák z Písecka, český agrární historik Josef Kazimour už na jaře 1915. O celé pětiletí tak předešel pozdější čs. zákon z 30. 1. 1920 o povinném vedení obecních kronik, doplňovaný 1923 a 1932 prováděcími nařízeními, reprodukovanými z Kazimourova díla.
Není bez zajímavosti, že také první český populární úvod do rodopisného studia v podobě kapesní brožurky „Rodinná kronika“ (od třeboňského archivního rady A. Markuse) spatřil světlo světa r. 1926 v Českých Budějovicích, ve filiálce Čs. akciové tiskárny.
Růst zájmu o heraldiku a genealogii ve 20. - 30. letech min. století samozřejmě vedl k zakládání badatelských spolků a sdružení. Díky odbornému vedení archivářů a historiků (Mareš, Hadač, Markus, Lifka, Schwarzenberg) v nich všichni příznivci pomocných věd historických vždy nacházeli vlídné pochopení, dobrou badatelskou průpravu a publikační prostor k rozvíjení svých zájmů.
Ruku v ruce se vznikem spolků přišla speciálně zaměřená literatura, Erbovní knížky, Schwarzenbergova heraldika i časopisy. Německy píšícím badatelům z jižních Čech a Šumavy vycházel časopis v rodopisném ústředí v Ústí nad Labem od r. 1928. Další, třeboňsko-pražský časopis Rodopisné společnosti československé (1929 - 1946, redigovaný postupně Ant. Markusem a Jihočechy Františkem Navrátilem, Janem Petrem, Bohumírem Lifkou i Rudolfem Krylem) patrně nebude v šíři svého záběru a vysoké kvalitě obsahu ještě dlouho překonán. Těší se stálé pozornosti vděčných uživatelů i dnes.
.
Heraldicko-genealogická tématika nechyběla ani na stránkách Jihočeského sborníku historického (R. Hrdlička, R. Cikhart, R. Kryl. J. Lintner) a další jihočeští autoři podstatnou měrou ovlivňovali tvář pražského čtvrtletníku Rodokmen (1941, 1946 - 1948). Po roce 1948 ustalo vydávání oblíbených Erbovních knížek, Sborníku Jednoty starých českých rodů, Heraldických dopisů, Heraldického časopisu (1948 - 1949 i časopisu Rodokmen. Příznivcům rodopisu a znakoznalství však ještě zůstal určitý prostor v JSH a od roku 1964 ve Výběru z prací členů Historického kroužku (později klubu) při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích. První heraldický příspěvek MUDr. Vladimíra Svobody vyšel hned v 1. ročníku pod názvem Heraldika - stručný nástin základů obecné heraldiky. Od konce 60. let pak publikovali někteří jihočeští rodáci v Listech Genealogické a heraldické společnosti v Praze. Listy sice s různými přestávkami a změnami názvu přetrvaly od r. 1969 dodnes, ale příspěvků ze "„země zamyšlené“ v nich příliš nenajdete, jen jako šafránu.
.
V 80. letech bohužel zanikl cyklostylovaný Zpravodaj pobočky GHS v Ústí nad Orlicí. Zpočátku sloužil jako drobná informační listovka, která sdružovala členy z Orlicka. Brzy se však ukázalo, že výborné autorské zázemí spolehlivě zaplní 4 čísla ročně zajímavými tématy, kterým v regionu nebyla věnována téměř žádná pozornost. Autoři této tiskoviny pořádali vycházky a zájezdy, sestavovali soupis kronik v soukromém držení, kartotéku nobilitovaných osob kraje, fotodokumentaci erbů na stavebních památkách a náhrobcích v regionu atd. V činorodém společenství tu mj.vynikal rodopisec Václav Fürst, rodák z Kočína u Hluboké nad Vltavou. Roku 1981 se však rozhodli pro působení v rámci Historického a vlastivědného kroužku při Klubu pracujících a svůj Zpravodaj už dál nevydávali. 
 .
Krátký čas života (1978 - 1980) byl vyměřen i pěknému bulletinu „Od Kladského pomezí“, který vydávala 5. pobočka pražské GHS v Ohnišově v Orlických horách. Vydávání Zpravodaje ostravské pobočky GHS v Praze trvalo rovněž dva roky (1978 - 1980) a pokračovalo, když se pobočka změnila v samostatný Klub genealogů a heraldiků v Ostravě při Vítkovických železárnách až do konce osmdesátých let. Obsah všech tří zmíněných tiskovin dokazuje, že kvalitní práce se rodí i mimo prestižní badatelská centra.
Vrátíme-li se v úvaze o publikačním prostoru heraldiků a genealogů zpátky k jihu, lze zaznamenat, že r. 1989 byla ustavena sekce regionální heraldiky a genealogie při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích. Ještě téhož roku Výběr otiskl i práce členů sekce L. Sadílka o rytířích Koňasech z Vydří a heraldika M. Milce o majitelích Humpolce a hradu Orlík s vyobrazeními erbů v kresbách autora. Od jara 1999 vychází časopis Rodopisná revue, jehož vydavatelem je Historicko-vlastivědný spolek v Českých Budějovicích. Obsah revue je věnován především regionu, v menší míře přináší informace i odjinud. Od prosince 2009 vychází RR jen v elektronické podobě.

Zcela zapomenuty by nemusely zůstat podivuhodné cesty těch, kteří se „čelem k masám“ dosud příliš nehodili  do všeobecně zakódovaného obrazu bojů za osvobození republiky v letech 1939 - 1945. Takže si  nenechte ujít zamyšlení nad čtyřmi osudy a válečnými příběhy, jejichž protagonisty byli Robert  Daublebsky-Sterneck, Bedřich Jeroným  Colloredo-Mannsfeld, Francis Ferdinand  Colloredo-Mannsfeld a Eduard Josef Lobkowicz.

Studii přineslo zářijové vydání dobré vývojky i ustalovače české historie, tj.  měsíčník Dějiny a současnost.
Autorem důkladného zaostření do minulosti je  Mgr. Zdenko Maršálek z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

Zdenko Maršálek: S erbem a slovníkem proti Hitlerovi. „Němečtí“ šlechtici z Čech v československém zahraničním vojenském odboji.Dějiny a současnost, kulturně historická revue. Ročník 30, č. 9, září 2008, s. 24 - 27.